První republika nebyla jen obdobím politických změn a hospodářského rozkvětu. Byla to také doba, kdy se český film učil chodit. A kavárny spolu s biografy tvořily jeho neviditelnou infrastrukturu. Scenáristé, režiséři, herci i producenti se scházeli u mramorových stolků, kde se rodily nápady, které se o pár týdnů později objevily na plátně. Bez těchto míst by československá kinematografie dvacátých a třicátých let vypadala úplně jinak.

Kavárna byla víc než jen podnik. Byla to kancelář, poradna a někdy i herecká zkušebna. V pražských kavárnách jako Slavia, Unionka nebo Louvre se potkávali lidé, kteří u filmu začínali i ti, kteří už něco dokázali. Vznikaly tu kontakty, domlouvaly se spolupráce a často se rozhodovalo o obsazení rolí. Kdo neznal správnou kavárnu, jako by ani neexistoval. A kdo v ní seděl pravidelně, měl o dveře dál otevřené.

Biografy na tom byly podobně. Nebyly jen místem projekce, ale i společenským prostorem, kde se publikum učilo filmovému jazyku. Některé z nich vznikly v pasážích, které samy o sobě byly architektonickými skvosty. Mezi ně patří i Pasáž Světozor a její kino, které dodnes připomíná, jak úzce bylo kino propojeno s každodenním životem města. Návštěva biografu nebyla jen zábava, byla to společenská událost, na kterou se chodilo v nejlepším.

Dnes už většina těchto míst buď zmizela, nebo změnila funkci. Přesto po nich zůstala stopa v podobě filmů, které se tu promýšlely a promítaly. Kavárny a biografy první republiky nebyly kulisou, ale spoluautory dějin českého filmu. Kdo se po nich dnes vydá, najde jen fragmenty, ale i ty stačí k tomu, aby si člověk uvědomil, že film nevzniká jen v ateliéru.