Akustika místnosti není jen otázkou reproduktorů nebo tloušťky zdi. Zásadní roli hraje kombinace povrchů, které zvuk po dopadu na stěny, podlahu a strop buď pohltí, nebo odrazí. Tvrdé materiály, jako je beton, sklo, kámen nebo laminát, odrážejí vysoké frekvence a vytvářejí dozvuk. Měkké povrchy — koberce, čalounění, závěsy, akustické panely — naopak energii zvuku pohlcují a zkracují dobu doznívání. Výsledný zvukový obraz místnosti je vždy kompromisem mezi těmito dvěma extrémy.

Podlaha určuje především to, jak se zvuk šíří vzduchem i konstrukcí. Plovoucí laminátová podlaha bez podložky funguje jako rezonanční deska, která kroky a mluvené slovo zesiluje a posouvá do vyšších tónů. Naproti tomu koberec s vysokým vlasem nebo korek pohlcují kročejový hluk i odrazy od podlahy, takže místnost působí tišeji a „měkčeji“. Dřevěná masivní podlaha leží někde uprostřed: přidává teplý tón, ale stále odráží dost vysokých frekvencí, aby prostor nezněl hluchě.

Stěny mají na výsledný dojem možná ještě větší vliv, protože tvoří většinu odrazové plochy. Holá omítka nebo sádrokarton odrážejí zvuk téměř dokonale a v kombinaci s tvrdou podlahou vzniká nepříjemný flutter echo. Řešením není jen obložit vše akustickými panely, ale najít rovnováhu. Pomůže i to, jak rozmístíte nábytek – tvrdý, nebo měkký nábytek totiž mění poměr pohlcivých a odrazivých ploch víc, než se na první pohled zdá. Knihovna, sedačka a těžké závěsy dokážou utlumit dozvuk stejně účinně jako drahé akustické úpravy.

Praktický závěr je jednoduchý: neexistuje univerzálně „správná“ kombinace podlahy a stěn. Záleží na tom, k čemu místnost slouží. Poslechová místnost snese měkčí povrchy a kratší dozvuk, kancelář nebo dílna potřebují spíš tvrdé plochy kvůli srozumitelnosti a snadné údržbě. Nejlepší je vyzkoušet změny postupně — přidat koberec, závěsy nebo regál — a poslouchat, jak se zvuk mění. Ucho často odhalí víc než jakýkoli měřicí přístroj.